Nepokladené otázky

Řada lidí, kteří se na okamžik stanou veřejnou osobností a média mají zájem s ním udělat takzvaný rozhovor, učiní podobnou zkušenost. Novináři, dělající rozhovory, nejsou zvědavi na vás ani na vaše názory, ale na to, co chtějí slyšet oni. A co chce slyšet sysel? Pokládají vám proto věnce k pomníku padlých dívek, otázky předem připravené, a protože vaše odpovědi neposlouchají, podobně jako úředníci na úřadech, politici, nebo nikdo z nás, žádný rozhovor, dobrodružná cesta dvou lidí do neznáma, vzniknout nemůže. Po každé odpovědi prostě položí další předem připravenou otázku, krkolomně nesouvisející s vaší předcházející odpovědí, takže zjistíte, že v naprosté většině novinářských rozhovorů se nejedná o rozhovor, ale o výslech. Přitom výslechem jako literárním žánrem se teorie žurnalistiky vůbec nezabývá.

 

Ale dříve než odejdete, abyste si mohli v klidu nad tou ztracenou nevinností v ústraní zaplakat, protože většina dotazovaných, v jakési úpěnlivé snaze vyhovět tazateli začne v tupém skákání od tématu k tématu místo myšlení křečovitě kvokat, uslyšíte tak dvakrát, poprvé je to zvuk prvotní, podruhé jeho ozvěna, vlastní slova pokroucená v meandrech houkání parníků na Missisipi, neboť lidská ústa nejsou nic jiného než řeka kudy křičí jezy a proplouvají zdaleka ryby a kmeny unášené povodněmi. Špičkou křídla racka vykrojená na rtech jsou srdíčka jako vánoční formička, a než se poprvé usmějete nad řekou, tedy nad sebou, chvíli, měsíce i týdny to pak otřesenému sebevědomí trvá.

 

Nezbývá proto, než aby otázky, které byste chtěli v novinách či televizi dostat a hlavně zodpovědět, jste si položili sami. Zmíněné kvokání slepic například je takovým tématem, totemem a tabu, honem než to zapomenu, si musíte každou takovou otázku přidržet v hlavě, plechový hrnec strašáku nasazený kvůli výhružnosti a proti dešti. Určitě sem patří třeba otázka, která se kdysi (byla to šedesátá léta?) pokládala téměř vždy, až se to zkritizovalo, zironizovalo jako směšné, tupé, což snad bylo, ale zároveň se všichni na tu otázku mohli spolehnout. Věříte na lásku? Nebo i : „Věříte na lásku na první pohled?“

Měl jsem proto vždy na tuto otázku připravené dvě odpovědi, dvě esa v rukávě, dvě proto, kdyby se snad dotyčný novinář (novinářka) zeptal (zeptala) na tu samou otázku dvakrát, ať už ze zájmu, zapomnětlivosti, nebo z důvodů kontrolních. První odpověď na otázku „Věříte na lásku?“ zněla: „Ano, samozřejmě, věřím, ale přesto bych raději někdy nějakou prožil.“

Druhá verze naopak vypadala takto: „Věříte na lásku?“ „Nevěřím, ale jsem nesmírně šťasten, že existuje.“

Snad by se opravdu dal současný ateismus chápat jako akt víry v Boha v době, která pro potvrzení čehokoliv potřebuje racionální ověřitelnost.

 

Láska je nevyčerpatelné téma, koření života, proto nemůže nikdy zklamat. Ať budou odpovídat revizoři MHD, zahrádkáři nebo třeba i herci z Národního divadla – vždyť proč by oni zrovna ne? V lásce vždy něco nového překvapí. V supermarketu Kotva v oddělení domácích potřeb se v červnu, mezi zajímavou reprodukovanou hudbou, ozývalo hlášení oznamující zákazníkům, že „prodáváme z lásky“.

Bylo to voňavé jako perníkové srdce z pouti. Vše kolem najednou zhezklo, vše vypadalo nějak nově, zářivěji – štětky na WC a stěrky na nádobí, barevné kýble z PVC, kolíčky na prádlo, vývrtky, vidličky, čistící spreje do koupelen, hadry na podlahu – vše jakoby prošlo těmi slovy tajemnou transformací. Z našeho odcizeného světa, kde se vše převádí na zboží, ať už to je práce, vzdělanost, věda a umění, nebo i náboženství, se náhle stalo zjevení lásky. Jako když člověk dočte verše od Pavly Moudré či Honzy Wolfa. Prostě a jednoduše. Jak to v jedné populární písni vystihuje verš refrénu - „láska je láska“. Ano, máme tisíc odpovědí na to, co je láska, zamotáváme se do jejich stále větší složitosti, až nakonec nás z té beznadějné situace vysvobodí právě takovýto verš – láska je láska. Zní zpočátku primitivně, až odpudivě, a přece najednou užasneme nad jeho výstižností – ano, láska je přece to, co všichni samozřejmě známe, co nikdo nepotřebuje vysvětlovat, čemu porozumí lidé na celém světě bez ohledu na vzdělání a jazykové bariéry. Love, l´amour, ljubóv. Jsme nyní svědky, že vše kolem se privatizuje, stává se osobním majetkem malé skupiny lidí, lesy, půda, vody, vzduch, politika, kultura, snad dojde i na to Slunce, jak to popisoval Jiří Wolker, zatímco z ostatních se pomalu stanou inteligentně ovládané masy nových otroků. Ale lze zprivatizovat i lásku, lze snad zprivatizovat vytí sirén?

Když jsem se těma novýma očima lásky rozhlížel po regálech supermarketu, kde se prodává z lásky, zdálo se mi, že transformace, proměna roku 2012, neboť právě v takovémto smyslu ji někteří hlasatelé této transformace vykládají, jako přerod nikoliv světa, nýbrž vznik nové dimenze světa, kde láska je základní podmínkou přežití člověka, již začala. A to do roku 2012 zbývají už pouhé dva roky.