Vítrs

Snad nejlepším českým překladem názvu slavné hudební skupiny Beatles se zdá být Vítrs, jako věrnější a výstižnější než běžný překlad Brouci - i když samozřejmě broučí výzor obličejů ranných Beatles s vlasy sestřihanými nad očima do ofinky byl vždy přinejmenším zarážející. Název Vítrs se ale jeví přiléhavější svojí dynamikou, obsahuje jak nepokojné a přírodně elementární slovo vítr, tak i beatnicky dobové slovo trsat. Vždyť Beatles název asi nezvolili pouze jako výlet do etymologie, světa hmyzu, nýbrž pro slovo beat, tedy úder, takt, doba - slovo charakteristické (ovšem hlavně v češtině, v angličtině se mluví o „rocku“) pro „beatovou“ hudbu, kterou Beatles tolik zpopularizovali.

Je možné, že při volbě názvu skupiny se uvažovalo i o variantě Beatless, což bychom přeložili jako Netaktní, Beztaktní, tj. muzikanti nedodržující hudební takt - cítíme zde navíc i štiplavě provokativní nádech společenské arogantnosti. To první ovšem o Beatles neplatilo, hudební takt dodržovali, většinou zcela pravidelný, sudý, a ten společenský vlastně také, byť řekněme hravě provokativně, jako v případě oné slavné výzvy na londýnském koncertě, aby bohatí chřestili do taktu svými klenoty. Ale z nějakého důvodu, ať už pro dobro nebo pro zlo věci, to se již dnes nedovíme, padla volba na název broučí, Beatles: Beatles, Brouci, nikoliv Beatless, Beztaktní.

 

Jako školáka mě úvodní scéna filmu Perný den, kde po nástupišti zoufale utíká čtveřice Beatles před zástupem pronásledujících fanynek (ale zachrání se naskočením do rozjíždějícího vlaku!), naplňovala blouznivým nadšením, stejně jako myslím všechny ostatní diváky v tehdy k zalknutí nacpaném kinu Ořechovka. Mé srdce přetékalo nadšením, že může vidět milované hrdiny, ty, které do té doby znalo jen z fotografií a vinylových desek, na vlastní oči živě. Ta nádražní honička jak z němé grotesky, bujará a ztřeštěná honička pro honičku toto blouznivé nadšení, omámení, přesně vystihovala.

Po letech jsem při pohledu na stejnou scénu zalapal po dechu, jak je primitivně naivní, kašírovaná. Šokem byl především onen výhružný zástup rozběsněných fanynek, tedy žádný zástup, ale směšný hlouček řvoucích dětiček, což jsem tehdy v kině Ořechovka - sám jako školák z blízké ZŠ Norbertov - nedokázal vůbec zhodnotit, jak to odpovídalo věku, kdy se po základce šuškalo o mytické osmačce E.K. „že má pětky“.

Trvalo pak řadu dalších let, než jsem úvodní scénu z filmu Perný den rozšifroval - podobně jako onen známý autor a jeho mistr Leopard - v její hloubce, ať už tvůrci zamyšlené nebo ne. Je to hloubka mýtu. Na tom londýnském (vlastně nevím, ale doufám, že nějakém anglickém) nádraží se ve filmu odehrává dávný antický výjev dionýského kultu, jehož vyznavačky, bakchantky, pronásledují smělce, který se vmísil do jejich tajných obřadů, aby ho roztrhaly. Nešťastníkem tentokrát není ale žádný zvědavý vladař, nýbrž hrdina orfický, múzický, tajemně zmnožený vtělením do čtyř těl, sjednocených broučími výzory. Vítrs. Pitoresknost, neuměřenost a kašírovaná absurdnost úvodní scény z filmu Perný den nepramení vlastně z toho, že se jedná o bídné filmařské řemeslo, laciný gag, že honička je jen na oko, že fanynky nejsou zdivočelé ženy co běhají s vlky, nebo alespoň s psacími stroji, jako Bridget Jonesová, nýbrž směšně neškodné školačky osmačky. Zoufale průhledná nereálnost děje, zesílená astrální náladou starého filmového obrazu působí naopak jako silný výrazový prostředek, ukazující moderní absurditou, že se jedná o příběh skrytý, v němž živé, avšak zároveň zřetelně loutkovité postavy jsou zástupné, propůjčené tajemným postavám a silám jiným.

 

Zdá se, že stejně jako Achilles nikdy nedohoní želvu v oné slavné stoické aporii, neboť musí vždy nejprve uběhnout polovinu zbývající vzdálenosti, pak další polovinu, a další, a tak do nekonečna, protože i z toho nejmenšího zbývajícího kousku mu bude stále zbývat další polovina, tak ani my se nikdy nedozvíme, co tyto opakující se mytické souvislosti, setkání Orfea s bakchantkami, tentokrát Beatles a jejich fanynek na londýnském nádraží, znamenají a co nám chtějí říci. V době, kdy na boha Dionýsa ani na bakchantky kromě některých etiket vína už nikdo nemyslí.

 

´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´

Nepokladené otázky

Řada lidí, kteří se na okamžik stanou veřejnou osobností a média mají zájem s ním udělat takzvaný rozhovor, učiní podobnou zkušenost. Novináři, dělající rozhovory, nejsou zvědavi na vás ani na vaše názory, ale na to, co chtějí slyšet oni. A co chce slyšet sysel? Pokládají vám proto věnce k pomníku padlých dívek, otázky předem připravené, a protože vaše odpovědi neposlouchají, podobně jako úředníci na úřadech, politici, nebo nikdo z nás, žádný rozhovor, dobrodružná cesta dvou lidí do neznáma, vzniknout nemůže. Po každé odpovědi prostě položí další předem připravenou otázku, krkolomně nesouvisející s vaší předcházející odpovědí, takže zjistíte, že v naprosté většině novinářských rozhovorů se nejedná o rozhovor, ale o výslech. Přitom výslechem jako literárním žánrem se teorie žurnalistiky vůbec nezabývá.

 

Ale dříve než odejdete, abyste si mohli v klidu nad tou ztracenou nevinností v ústraní zaplakat, protože většina dotazovaných, v jakési úpěnlivé snaze vyhovět tazateli začne v tupém skákání od tématu k tématu místo myšlení křečovitě kvokat, uslyšíte tak dvakrát, poprvé je to zvuk prvotní, podruhé jeho ozvěna, vlastní slova pokroucená v meandrech houkání parníků na Missisipi, neboť lidská ústa nejsou nic jiného než řeka kudy křičí jezy a proplouvají zdaleka ryby a kmeny unášené povodněmi. Špičkou křídla racka vykrojená na rtech jsou srdíčka jako vánoční formička, a než se poprvé usmějete nad řekou, tedy nad sebou, chvíli, měsíce i týdny to pak otřesenému sebevědomí trvá.

 

Nezbývá proto, než aby otázky, které byste chtěli v novinách či televizi dostat a hlavně zodpovědět, jste si položili sami. Zmíněné kvokání slepic například je takovým tématem, totemem a tabu, honem než to zapomenu, si musíte každou takovou otázku přidržet v hlavě, plechový hrnec strašáku nasazený kvůli výhružnosti a proti dešti. Určitě sem patří třeba otázka, která se kdysi (byla to šedesátá léta?) pokládala téměř vždy, až se to zkritizovalo, zironizovalo jako směšné, tupé, což snad bylo, ale zároveň se všichni na tu otázku mohli spolehnout. Věříte na lásku? Nebo i : „Věříte na lásku na první pohled?“

Měl jsem proto vždy na tuto otázku připravené dvě odpovědi, dvě esa v rukávě, dvě proto, kdyby se snad dotyčný novinář (novinářka) zeptal (zeptala) na tu samou otázku dvakrát, ať už ze zájmu, zapomnětlivosti, nebo z důvodů kontrolních. První odpověď na otázku „Věříte na lásku?“ zněla: „Ano, samozřejmě, věřím, ale přesto bych raději někdy nějakou prožil.“

Druhá verze naopak vypadala takto: „Věříte na lásku?“ „Nevěřím, ale jsem nesmírně šťasten, že existuje.“

Snad by se opravdu dal současný ateismus chápat jako akt víry v Boha v době, která pro potvrzení čehokoliv potřebuje racionální ověřitelnost.

 

Láska je nevyčerpatelné téma, koření života, proto nemůže nikdy zklamat. Ať budou odpovídat revizoři MHD, zahrádkáři nebo třeba i herci z Národního divadla – vždyť proč by oni zrovna ne? V lásce vždy něco nového překvapí. V supermarketu Kotva v oddělení domácích potřeb se v červnu, mezi zajímavou reprodukovanou hudbou, ozývalo hlášení oznamující zákazníkům, že „prodáváme z lásky“.

Bylo to voňavé jako perníkové srdce z pouti. Vše kolem najednou zhezklo, vše vypadalo nějak nově, zářivěji – štětky na WC a stěrky na nádobí, barevné kýble z PVC, kolíčky na prádlo, vývrtky, vidličky, čistící spreje do koupelen, hadry na podlahu – vše jakoby prošlo těmi slovy tajemnou transformací. Z našeho odcizeného světa, kde se vše převádí na zboží, ať už to je práce, vzdělanost, věda a umění, nebo i náboženství, se náhle stalo zjevení lásky. Jako když člověk dočte verše od Pavly Moudré či Honzy Wolfa. Prostě a jednoduše. Jak to v jedné populární písni vystihuje verš refrénu - „láska je láska“. Ano, máme tisíc odpovědí na to, co je láska, zamotáváme se do jejich stále větší složitosti, až nakonec nás z té beznadějné situace vysvobodí právě takovýto verš – láska je láska. Zní zpočátku primitivně, až odpudivě, a přece najednou užasneme nad jeho výstižností – ano, láska je přece to, co všichni samozřejmě známe, co nikdo nepotřebuje vysvětlovat, čemu porozumí lidé na celém světě bez ohledu na vzdělání a jazykové bariéry. Love, l´amour, ljubóv. Jsme nyní svědky, že vše kolem se privatizuje, stává se osobním majetkem malé skupiny lidí, lesy, půda, vody, vzduch, politika, kultura, snad dojde i na to Slunce, jak to popisoval Jiří Wolker, zatímco z ostatních se pomalu stanou inteligentně ovládané masy nových otroků. Ale lze zprivatizovat i lásku, lze snad zprivatizovat vytí sirén?

Když jsem se těma novýma očima lásky rozhlížel po regálech supermarketu, kde se prodává z lásky, zdálo se mi, že transformace, proměna roku 2012, neboť právě v takovémto smyslu ji někteří hlasatelé této transformace vykládají, jako přerod nikoliv světa, nýbrž vznik nové dimenze světa, kde láska je základní podmínkou přežití člověka, již začala. A to do roku 2012 zbývají už pouhé dva roky.

 

´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´

 

 

 

Řidičský koutek

Na mailovém serveru se objevila reklama jakéhosi peněžního ústavu nabízejícího své služby otázkou Neplatíte moc za povinné mručení? Je s podivem, že v době, která je tak citlivá na omezování občanských svobod, prošlo zavedení povinného mručení zcela bez povšimnutí. Jsme snad v Tibetu? Nebo si medvědářská lobby už může v Čechách dělat, co se jí zlíbí? Kolik hodin denně jsme povinni mručet a kolik za to zaplatíme? Důvody k předvolebnímu zamyšlení.

Uvažuje se opět o vedení „severní“ dálnice z Liberce na Moravu přes Český ráj. Řada lidí proti takovému barbarství a nevratné devastaci památné krajiny protestuje. Ano, dálnice by se měla vést jinudy, nějakou ošklivější krajinou. Když to tam mají lidi ošklivé, tak ať to mají ještě hnusnější.

Na druhou stranu je pozitivní, že se neuvažuje o tom, že lidé, kteří nevlastní auto, by měli být nějak zvýhodněni, protože nezatěžují ovzduší škodlivými látkami.

 

´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´

 

Judři-pudři

„A co vy tomu řikáte,“ ptá se podsaditý chlapík u okénka.

„Božíčku, vždyť je to taková študácká recese,“ odpovídá lhostejně muž u dveří. „Za minulýho režimu se tomu říkalo vokovická Sorbona, a rychlokvašky, tedy těm straníkům, co tam dostávali maturity za tejden. A taky to nikoho dneska už nezajímá. To je výsadou politiků a lidí, co jsou u moci, že určují pravidla hry.“

„Já vám něco ukážu,“ povídá spiklenecky Okeníček, „podívejte.“ Natahuje zpoza skřítkovské pláště tlapičku s mošničkou, ze které vyplouvá kouzelný balíček navštívenek. „Levitamus!“ nařizuje, mávne kouzelnou hůlkou rohlíku v druhé ruce a navštívenky přistanou do dlaně skřítkovi Lhostejníčkovi.

Lhostejníčkovo oko opatrně shlédne na kousky oslí kůže, zežloutlé a ohořelé časem, z druhé strany však zářící běloskvoucím křídovým papírem a vonící tiskařskou černí, jíž je tam havraním brkem vypsáno jméno Toho, víš koho, obklopené zlatými magickými runami.

„Tedy,“ povídá Lhostejníček uznale, když přečte všechny akademické tituly před jménem i za ním. „Na tohle bych já neměl hlavu,“ a vrací paklík navštívenek Okeníčkovi zpátky.

„Počkejte ještě,“ povídá potěšeně Okeníček. „Podívejte se na ty další.“

Lhostejníček obrací navštívenky. Na každé z nich je jméno Toho, ty víš koho obklopeno vždy jinými tituly. „Vy jste tohle všechno vyštudoval?“

„Ale kdepak,“ usmívá se Okeníček. „já nemám žádný školy. Mě se líbí, jak to dobře vypadá. Tak si to takhle zkouším. Prvně jsem to uvedl v životopise v osmdesátých letech, a zjistil jsem, že to nikdo nekontroluje.“

„A kde pracujete, jestli se můžu zeptat?“

„Jako vyšetřovatel.“

„Ve zmijozelu nebo nebelvíru?“

„Ve zhmyjozelu, nebelvíru, mrskolesu a havraspáru,“ povídá Okeníček soucitně, z bohaté zkušenosti své vyšetřovatelské práce s různými individui už dávno prokoukl, co je Lhostejníček se svým batohem a černým futrálem s kytarou zač.

„Já bych se vlastně měl taky představit,“ povídá Lhostejníček. „Já se jmenuji Pegina a Rexík.“

„Těší mě,“ povídá Okeníček. „Já jsem si to myslel.“

Visel tam vzadu v rohu ještě kabát, baloňák bratří v triku, bratří Montgolfijérů, měnil barvu ze šamotové hnědi v opalizující mořskou zeleň a chvílemi se nafukoval teplým vzduchem z žhoucí trubky topení na podlaze a levitoval.

„Mně se líbí,“ povídá Pegina a Rexík, „že navrhujou ověřovat pravost těch prací lepidlem. Dyby to ten chlápek bejval sešil smolou a dratví, tak žádný pochybnosti nemusely vzniknout. Takovej rozbor lepidla může bejt ošemetnej. Lepší by bylo použít tu karbonovou metodu, tu radioaktivní, jako to třeba udělali u Turínského plátna. Tam se takhle zjistilo, že to datování neodpovídá, že je to podvrh, takže otisk Kristova těla to být nemůže. Jenže pak zase někdo shromáždil argumenty, kterýma tu karbonovou metodu zase vyvrátil, že to Turínské plátno pravé být může.“

„Jako ten domeček, co předpovídá počasí. Když vyjde ven panáček, prší, když děvečka, tak je hezky. Věřit, nevěřit,“ povídá Okeníček a vytáhne z pláště hořící pochodeň srolované trubky novin. „Tady jeden advokát píše, že se na to lidi koukají špatně. Že úkolem soudce není hledání spravedlnosti a pravdy. Protože pravda je věc filosofie a spravedlnost je v pohádkách. Že úkolem soudce je prostě vyřešit spor. Na tom něco je.“

„Vlassstizradou a kacířstvím? Bezzzbožností? Vinen,“ slabě zakňourá Pegina, Rexík stočený na sedadle jako stlučené máslo životem už spí, čenich zabořený do huňatého chvostu.

„Vás tituly nikdy nelákaly?“ ptá se Okeníček, navštívenky si rozprostřel do vějíře jako při mariáši a zálibně se v nich shlíží jako v taoistickém zrcadle Hluboké nevědomosti.

„Mě tituli minuli,“ povídá teď už zase Lhostejníček, Pegina s Rexíkem mezitím vystoupili v Chocni, ale domluvili se, že se určitě zase sejdou v Jinonicích u dětského hřiště, protože to rozhodování, jak bude dál existovat waldorfská škola, jestli magistrát poskytne ty pozemky, jestli se seženou ty peníze na výstavbu nové školy, jestli přejít ze státní školy na soukromou, a být tak skutečně svobodný nebo elitářský, nebo si dokonce tak podříznout pod školou větev, se blíží strašně rychle. „Jednu dobu, když nás bavilo hrát na gramofony, jsem přemejšlel o tom Dé jé, ale nelituji, strašně to zdevalvovalo, dneska je Dj. na plakátech každej druhej, dj X-man, i když je to nějaká hospodská diskoška v Kotěhůlkách. Pak je tam ta možnost Bzd., Bézeddé, co prodavači Nového prostoru, jako bejvalo Jzd, nebo případně Mu., mají univerziťéty. Ale teď už mě to pustilo úplně.“

Jak tohle přemisťování bude ještě dlouho trvat, ptá se v duchu horečnatě Lhostejníček, je možné, že by kouzlo tentokrát selhalo? V Bradavicích nikdy o nádraží Vršovice nemluvili, ani ve vyučování letkvarů, ze kterých měla ta koza Hermiona pětky, aby si to paní Roulingová co nejvíc užila, až bude Hermionu v posledním dílu mučit u Malfojových, tak tuhle holčičku si podám, Hermelínem, chlípně se zaštíří Šedohřbet, až děti po celém světě budou křičet z těch opojných nočních můr, které zpívají jim sladčeji a vemlouvavěji než Scylla s Charybdou, duo, stará odysseovská popina.

„Vy to používáte často, jak jsem si všimnul,“ povídá Okeníček, „ale to božíčku, jak říkáte, je takové zvláštní.“

„To je z Monte Christa,“ povídá Lhostejníček, „takového starého překladu. Ani nevím, jestli v novém by to překládali stejně. Jestli to je tak i myšlený v originále, v jednom slově tím zvláštním odstínem shrnout zkušenost člověka s lidským zlem, co Monte Christo jako člověk nespravedlivě odsouzený k doživotnímu žalaři prožil. Tu beznaděj, bezpomoc. Třeba to je jen špatný překlad, pokud u Dumase ty věty začínají prostě Mon Dieu. “

„K doživotnímu žaláři?“

„To si z toho odnesl on, to pohrdání zlem jako lidskou přirozeností. Miliony lidí po celém světě znají Paralen. Přináší úlevu. Úleva ani bolest nejsou poznáním, ale jsou průvodním jevem poznání. Jedním z nejdůležitějších věcí na televizi je to, že soustředí myšlení miliónů lidí do jednoho obrazu, do ohniska jedné myšlenky. Ve chvíli, kdy Maradona dá gól rukou, tak se energie myšlení miliónů lidí přelije do toho obrazu branky a míče v síti, do této jediné myšlenky gólu. Se vší vášnivostí nespravedlnosti nové totality. Rukou!“

„Chtěl bych být v té chvíli tím míčem,“ povídá po chvíli přemýšlení Boris, ale to už je o maličko posunutý jiný příběh, jindy, jinam. Pan Myč, jak říkala ta šedovlasá osůbka, mladému domovníkovi v Makarenkově ulici, myšinka čistotná, nyní Masarykově, když zalévala v horkém létě akáty maličkou zelenou konvičkou na květiny. Míč., jeden z titulů, které by si člověk někdy rád, pomocí kouzel, přivlastnil.

 

´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´

 

Příliš přísný příchod zimy

 

„Tak tohle bys nezvlád´,“ povídá paní knihovnice obdivně, když pozoruje, jak vepisuji do předsádky knížky Neslyšící děti věnování, Pro Marušku, ale zrcadlově.

„To zní jak nějaká polka, Pro Marušku,“ povídám.

„Pro Elišku?“ pomáhá mi paní z knihovny.

„Sklodovská...“ napovídá z rohu, kde tiše hraje na poličce malý tranzistorák, paní L. Říkám jí teď paní L., Lvice, protože nevím jak se jmenuje, ale má takový mocný lví vzhled.

„Sklodovská?“ povídám zmateně.

„No, říkal jste, že to zní jak nějaká Polka, to pro Marušku.“

„Jo Sklodowská, jasně,“ povídám, „Marie, Kyrí, Curie...“

Pan V. nakukuje přes kuchyňský stůl do zrcadlově psaného věnování, a povídá:

„To já jsem v první třídě uměl i něco jiného. Přeříkávat to co jsem slyšel, pozpátku. Někdo řekl nějakou větu a já jsem ji přeříkal pozpátku.“

„Úžasný,“ povídám, „kobyla má malý bok.“ V hlavě mi šrotuje přemýšlení o tom, zda by se tohle dalo zvládnout. Především by člověk musel mít k dispozici tlumočnickou paměť, volnou kapacitu navíc, aby si slyšenou větu dokázal zapamatovat. Ale jak ji pak převést pozpátku? Podle jakého klíče? Jenom podle významu, jako když člověk odzadu čte psaný text, nebo i zvukově? Zvukově pozpátku by znamenalo, že důraz, který je třeba v češtině většinou na první slabice, by se dával až na slabiku poslední, jako v arabštině. Že by se i opačně přezpívával taková ta melodika, se kterou se slova vyslovují. Pěkná honička.

„A ještě to umíte?“ povídám.

„Úplně to zmizelo, když mi nedovolili používat čínské péro, abych si to při psaní levou rukou doprava hned nerozmazával. Měl jsem z toho nějaké trauma.“

„A nevrátilo by se to třeba,“ nevzdávám se naděje, „kdybyste si dal řekněme ještě tři skleničky,“ ukazuji na dvoudecku bílého.

„Chichichi,“ směje se paní Lvice. „Ten když si dá ještě tři skleničky, tak nebude mluvit pozpátku, ale něco úplně jiného...“

„Já teď pracuju na takový opeře na téma diskriminace leváků, tam by se mi to moc hodilo, kdybyste mi tam takhle zpíval.“

„Ale já zpívat neumím,“ vrtí hlavou pan Václav.

„To nevadí,“ povídám, „o to by tam nešlo. Smetana nakonec taky napsal tu jednu slavnou árii na základě koktání... Má, má, má matička, po, po, povídala...“. Ono nejde tak o tu operu, jako o tu diskriminaci. Jediný člověk, u kterého jsem se dočetl, že si všimnul, jak zoufalý je to problém, byl Osho. Takový indický guru co žil ve Státech. U toho jsem našel větu, že diskriminace leváků je mnohem strašnější než diskriminace rasová nebo genderová. Ale lidi to nechápou, protože nechápou, v čem je problém. Jako nebude existovat problém lidožroutství, dokud se nějak obecně neujasní, že lidožroutství je problém.“

„Nebejt toho traumatu, tak jsem se s tím dneska mohl živit v cirkuse,“ posteskne si pan V. „Ale je to fakt úplně pryč.“

„Nebo,“ rozvíjím dál téma, „až se odstraní ta diskriminace leváků, byste mohl pozpátku tlumočit v televizi ve zprávách, jako tam mají toho tlumočníka do znakové řeči pro neslyšící.“

„To je fakt,“ směje se paní knihovnice.

„Ta opera se bude jmenovat Zrcadlová koza,“ povídám.

„Teď nám přišla nabídka od nějakýho divadla na vystoupení, že maj hru Ztracená koza. Aby se vám to nepletlo,“ říká pan V.

„Snad ne,“ povídám. „Ta Zrcadlová koza je v Dolánkách u Turnova, taková oblíbená výletní restaurace u Jizery.“

„Jasně,“ povídá paní L, „kdežto ztracená koza, ta může bejt kdekoliv, že jo, prostě všude.“

Chvíli je ticho, nevím přesně, kde nitka rozhovoru skončila.

„No, koza je dneska luxus,“ povídám, „třeba v dámský kosmetice mají takový luxusní krémy s velkou reklamou, že je to na základě kozího mlíka... le lait de chévre... Ono to francouzsky zní vznešeněji, ale možná to je i nějaká francouzská firma.“

„Kosmetika,“ mává rukou naslouchající muž v takovém polovojenském kabátu s kapucou, který dosud mlčky seděl na židli u dveří, kudy se z téhle kuchyně kulturního domu v Dobrušce vchází do baru, „tahle luxusní kosmetika se dneska dělá snad ze všeho, každej kořen, jak prej je to zázračně léčivý...“

„Z kravinců ještě ne,“ povídám a vzápětí trochu znejistím, možná to není pravda.

„Zrovna jsem to chtěla říct,“ směje se potěšeně paní Lvice, „hovno na obličej si ještě dámy nemažou.“

Neonové zářivky nad hlavou bzučí a ostře osvětlují v kuchyni každý detail. Velký, pečlivě vymytý nerezový dřez, kráječ na chleba a pracovní stůl, na který jsem odložil kytaru. Chtěl jsem při koncertě občas mezi písničkama něco říci, aby to nebyl takový náraz, ten minimalismus, ale nějak to vůbec nešlo přes pysky, kvůli tomu sevřenému pocitu uvnitř, tomu, jak dneska vtrhla předčasně do poloviny října zima ledovými vichrnými jazyky svých předjezdců, jak to bylo něčím strašně přísné.

„Já kozí mlíko nemůžu ani cejtit,“ povídá muž v polovojenském. „Už od dětství. Ale taková kozlečinka, skopový řízečky, to je něco. U babičky si bez toho velikonoce nedokázal nikdo ani představit. To by byla úplně osuda ve vesnici, kdyby nebyly na velikonoce řízky z kůzlete.“

„No jo,“ povídám, „jak vánoce bez kapra. To si taky člověk neumí představit, že jo.“

„Ono se to kůzle musí vykrvácet, aby to nepřešlo do masa a nesmrdělo,“ povídá muž. „Pamatuju doteď jak na to chodil nějakej pan Antl, měl takovou aktovku, zved kůzleti hlavu a šmik, a ono ešté mé, ale už zároveň šlo. Jo a musí se to udělat dřív, než začne žrát zelený. Pak už to maso smrdí.“

Zrcadlový svět leváků se popisuje hrozně těžko, nicméně schopnost pana V. přeříkávat plynule slyšené věty pozpátku by mohla být jedním z klíčů, říkám si. Tlumočník, který přetlumočí slyšenou větu z jednoho jazyka do druhého, musí dobře znát jazyky oba. Abych já mohl tlumočit pozpátku, musel bych se nejprve naučit zpátečninu, češtinu pozpátku. Ale pan V. to dokázal i bez toho. On tu češtinu pozpátku nějak věděl, jako kdyby někdo začal mluvit anglicky a nikdy by se před tím anglicky neučil.

 

Druhý den ráno je na nádraží Dobruška pusto, je už po deváté, školáci a ranní směna už odjeli, jen mezi kolejemi se honí vločky a z tiše pufajícího motoráčku smrdí nafta. Uvnitř sedí nějaký starý pán, o kus dál nějaká babička. Z nádražní budovy vychází strojvůdce, v ruce si nese velkou krabici Ramy. Přemýšlím, zda v ní má něco jiného, a pokud ne, tak proč si nese do motoráčku takhle velkou krabici Ramy. Odkládá si ji do řídící kabinky a vchází do prostoru pro cestující zkontrolovat jízdenky. Motoráček jezdí na otočku jednu zastávku mezi Dobruškou a Opočnem, a tak strojvůdce plní i úlohu průvodčího. Do odjezdu zbývá ještě pět minut, strojvůdce usedá vedle staříka a o něčem s ním vesele chvíli klábosí. Pak se přesune k  babičce, a po několika jeho poznámkách se babička začne chichotat, až zrůžoví. Když pak pan řidič usedne i u mě, je jasné, že je to jeho osobní rituál. Být osobní v neosobním prostředí.

„Tak do Prahy,“ povídá. „Dobrá, dobrá, povoluje se, ale musí to být do večera!“

Zahrozí ukazováčkem, vstává a odchází. Najednou se ale otočí zpátky.

„Nejste vy ten pan Janota?“ ptá se.

„Ano, těší mě,“ povídám.

„Já jsem byl včera na koncertě! A já myslel, že mi tu sedí nějaký bezdomovec a on to zatím Mistr!“

„To je tenká hranice,“ povídám.

„Vidíte, a včera když jsme se snachou, ona vyučuje hudbu a já zpívám v chrámovým sboru, šli tou plískanicí z koncertu, tak jsem si říkal, že zrovna asi sedáte do svýho bavoráku, pouštíte stěrače a posloucháte na tu cestu nocí nějakou pěknou muzičku, třeba Stouny.“

„Jo, takový to širokoúhlý můví, off road,“ povídám.

„A vy zatím jedete vlakem,“ vrtí hlavou strojvůdce. „to jsem si o vás umělcích nemyslel. Ale pojďte se mnou do kabiny, dopovídáme to cestou.“

Je to zvláštní, ale za celý život jsem neseděl v kabině strojvedoucího. Je to ohromující nový pohled na jízdu vlakem, všechno je úplně jinak, než když člověk kouká v kupé z okýnka. Vlak se do krajiny noří jako nůž do másla, a nekonečná úběžnice kolejí ho unáší k obzoru a do zatáček a vlní se pod ním jako tajuplná ještěrka. Mořeplavba na hřbetě ještěrky. Teprve z kabiny strojvůdce člověk vidí, jak nesmírně živě je vlak při jízdě propojen s děním v krajině. Tamhle na přejezdu jeden kluk se ještě snaží přeběhnout, zatímco ten druhý se rozpačitě zastavuje, o kus dál je nutné troubit na bílou dodávku, snad jí ty brzdy fungujou, kleje fýra, ze zahrádky osamělého domku v polích mává na pozdrav nějaký známý. Je to všechno úplně jiné i než to, když člověk stojí v posledním vagóně, který má prosklené dveře a kouká na ubíhající trať dozadu. Nějak tak by to mohlo být i s tím zrcadlovým světem leváků, ale ještě pořád není jasné, kudy do toho.

„Teď už běžte pryč,“ vyhání mě fýra, „aby vás tu někdo neviděl. Já se pak s vámi rozloučím oficiálně.“

Vystupuji na nádraží v Opočně a podávám vzhůru panu strojvůdci do kabiny ruku. „A můžu se prosím zeptat na vaše jméno, s kým jsem měl tu čest?“

„Fríde.“

„Jak prosím?“

„Fríde, německy.“

„Friede?“

„Jo, tak, jako mír. Friede cu mit.“

„Promiňte, já německy neumím.“

„Pokoj s vámi.“

„Mhm. Spánembohem.“

Matně si mi vybavuje ten nápis, který jsem včera v Dobrušce četl na zdi kostela sv. Ducha. Bylo to psané černými velkými písmeny, jakýmsi švabachem, na bílém obdélníku. „Modlete se a bděte“. A níže bylo napsáno: „Neboť nevíte dne ani hodiny“. To všechno by bylo srozumitelné, nebýt toho, že ten bílý obdélník, ve kterém byl nápis, byly sluneční hodiny. A co když v té chvíli nebylo zataženo, co když svítilo slunce a hodiny ukazovaly půl čtvrté odpoledne?