Výročí Dobré čajovny

Dobrá čajovna na pražském Můstku oslavila letos 1. června 20 let svého založení. Byla to tehdy událost svým významem převratná, důsledky srovnatelná snad jen se založením sociální demokracie v hostinci U kaštanu či položením základního kamene Národního divadla.

Milci čaje, jak si sami říkali, tři čajoví mušketýři, položili v Dobré čajovně základy kultury pití čaje v Čechách, a zároveň ale poskytli společenské zázemí, domov jisté vrstvě lidí, do té doby vyděděnců, holdujících myšlení okřídlenému, hovoru extatickému a básnicky snivému.

 

Unikátně pojatý interiér v orientálně rustikálním stylu, intimní nálada šmaljchlkabinetu či opiových doupat, staromódně rétorický styl čajové mluvy, obřadné oblečení a vystupování obsluhy, čajová vytříbenost a znalectví srovnatelné s fanatismem vinařského someliérství, jistý druh skryté společenské revolty (vzpomeňme jen při té příležitosti bostonského pití čaje!) a nikoliv v posledku nekuřáctví a nevtíravá meditační hudba, to vše vytvořilo originální čajovnické know-how, kopírované desítkami podnikavců v Čechách i na Slovensku, o Moravě a Slezsku nemluvě.

Všichni tito čajovníci-následníci by se měli milcům složit na pomník, neboť jim vděčí za živobytí, do jisté doby – řekněme prvních let třetího tisíciletí - někdy i velmi lukrativní. A jest sama o sobě vábivá představa, jak by takový pomník čajovníkům mohl vypadat, zda by milci měli být vyvedeni v životní či nadživotní velikosti, nebo symbolizováni například třemi čajovými konvicemi, ze kterých by se nepřetržitě kouřilo.

Do příchodu Milců čaj v Čechách živořil ve formě mletých myších bobků, v tomto směru vynikaly tehdejší monopolní značky Klub čaj a Pigi čaj, i když je dost pravděpodobné, že sypaný ceylonský čaj v papírovém balení (sáčky o objemu zhruba 20 gramů?), ruský čaj v plechových krabičkách černých a Zlatý ceylonský v krabičkách zlatých, které tu a tam dodnes shlédnete v kredencích prarodičů, byť s obsahem většinou zcela jiným, byly čaje kvality podstatně lepší.

To ovšem bylo vlastně jedno, neboť neexistovala žádná čajová kultura, čajové uvědomění, kromě snad nápravných zařízení a blázinců, kde se vařil takzvaný „magorák“, specialita založená na použití obráceného poměru vody a čaje než obvykle. Ideálním pokračováním požití „magorku“ bývalo lehnout si s hlavou opřenou o ústřední (pokud možno horké) topení, a stavy následné.

V takzvaných bistrech i v domácnosti se čaj v době minulé podával zásadně se sirupem nebo s rumem, přičemž čaj měla obsluha nasypaný v sítku, které se celý den do zblbnutí prolévalo horkou vodou, dokud se z čaje v sítku nestal jakýsi mazut, který již bylo bohužel nutno vyhodit. Z toho je i nepamětníku zřejmé, že panák sirupu či rumu byly do „čaje“ přísady zcela nezbytné.

Návštěvy nově otevřené Dobré čajovny byly proto pro nás, čajové burany, spojeny s jistým pocitem ztracenosti, až hrůzy venkovana, poprvé vstoupivšího do Národní galerie. Pamatuji, jak se jakýsi mladík čajovníka u pultu nesměle otázal, jak má správně vařit čaj. Milec Juřina ho nakvašeně utnul ještě před koncem věty slovy „Tak tedy především čaj nevaříme, ale připravujeme!“, načež zahanbený adept čajového obřadu, rudý studem až po uši, se spasil z dračí jámy čajovny útěkem.

Ono však mnohé bylo tehdy nové i pro obsluhu. Když poprvé milci dovezli druh „ptačí jazýčky“, šeptalo se o tom v pražských čajových kruzích, informovaných z „nejbližších pramenů“ telefonicky, jako o nějakém zasvěcení, o později dovezeném oolongu „turbo“ nemluvě.

Jak dál? Doba čajovnického boomu, jak již zmíněno výše, skončila. Některé čajovny zanikly, jiné živoří už jen díky nabídce „vodnic“, či tomu, že se tam pubertální mládež chodí šmajchlovat.

Ale oni i mnozí čajoví znalci a fajnšmekři si prošli svojí cestou. O Toníkovi, po kterém jsem se na oslavě v čajovně poptával, mi bylo řečeno, že zmizel do okolí se někam „napít“, tedy prý na pivo, a já osobně konzumuji už jen pytlíkovou Jemču. Jistě proto, že je nejlevnější, ale i proto, že mi na té chuti vlastně již nesejde.

Tak to bývá v životě s mnohým poznáním, po kterém člověk nejprve prahl, a pak poznal. Mohlo by to samozřejmě být i jinak, jako v oné historce o partě indických profesionálních ochutnávačů čaje v Kalkatě, kteří prý po práci chodí na čaj na nádraží, kde si dělníci vaří čaj z čajového smetí, vymeteného z vagónů.

Pokud je to pravda, vrcholné znalectví by spočívalo v tom, že člověk pod mnoha slupkami chutí a vůní, které se nejprve pracně a dlouze učil rozlišovat, pronikne až k samotné prázdné podstatě.

 

Věnováno Milcům s úctou, v Praze 2. června L.P. 2013