Příliš přísný příchod zimy

„Tak tohle bys nezvlád´,“ povídá paní knihovnice obdivně, když pozoruje, jak vepisuji do předsádky knížky Neslyšící děti věnování, Pro Marušku, ale zrcadlově.

„To zní jak nějaká polka, Pro Marušku,“ povídám.

„Pro Elišku?“ pomáhá mi paní z knihovny.

„Sklodovská...“ napovídá z rohu, kde tiše hraje na poličce malý tranzistorák, paní L. Říkám jí teď paní L., Lvice, protože nevím jak se jmenuje, ale má takový mocný lví vzhled.

„Sklodovská?“ povídám zmateně.

„No, říkal jste, že to zní jak nějaká Polka, to pro Marušku.“

„Jo Sklodowská, jasně,“ povídám, „Marie, Kyrí, Curie...“

Pan V. nakukuje přes kuchyňský stůl do zrcadlově psaného věnování, a povídá:

„To já jsem v první třídě uměl i něco jiného. Přeříkávat to co jsem slyšel, pozpátku. Někdo řekl nějakou větu a já jsem ji přeříkal pozpátku.“

„Úžasný,“ povídám, „kobyla má malý bok.“ V hlavě mi šrotuje přemýšlení o tom, zda by se tohle dalo zvládnout. Především by člověk musel mít k dispozici tlumočnickou paměť, volnou kapacitu navíc, aby si slyšenou větu dokázal zapamatovat. Ale jak ji pak převést pozpátku? Podle jakého klíče? Jenom podle významu, jako když člověk odzadu čte psaný text, nebo i zvukově? Zvukově pozpátku by znamenalo, že důraz, který je třeba v češtině většinou na první slabice, by se dával až na slabiku poslední, jako v arabštině. Že by se i opačně přezpívával taková ta melodika, se kterou se slova vyslovují. Pěkná honička.

„A ještě to umíte?“ povídám.

„Úplně to zmizelo, když mi nedovolili používat čínské péro, abych si to při psaní levou rukou doprava hned nerozmazával. Měl jsem z toho nějaké trauma.“

„A nevrátilo by se to třeba,“ nevzdávám se naděje, „kdybyste si dal řekněme ještě tři skleničky,“ ukazuji na dvoudecku bílého.

„Chichichi,“ směje se paní Lvice. „Ten když si dá ještě tři skleničky, tak nebude mluvit pozpátku, ale něco úplně jiného...“

„Já teď pracuju na takový opeře na téma diskriminace leváků, tam by se mi to moc hodilo, kdybyste mi tam takhle zpíval.“

„Ale já zpívat neumím,“ vrtí hlavou pan Václav.

„To nevadí,“ povídám, „o to by tam nešlo. Smetana nakonec taky napsal tu jednu slavnou árii na základě koktání... Má, má, má matička, po, po, povídala...“. Ono nejde tak o tu operu, jako o tu diskriminaci. Jediný člověk, u kterého jsem se dočetl, že si všimnul, jak zoufalý je to problém, byl Osho. Takový indický guru co žil ve Státech. U toho jsem našel větu, že diskriminace leváků je mnohem strašnější než diskriminace rasová nebo genderová. Ale lidi to nechápou, protože nechápou, v čem je problém. Jako nebude existovat problém lidožroutství, dokud se nějak obecně neujasní, že lidožroutství je problém.“

„Nebejt toho traumatu, tak jsem se s tím dneska mohl živit v cirkuse,“ posteskne si pan V. „Ale je to fakt úplně pryč.“

„Nebo,“ rozvíjím dál téma, „až se odstraní ta diskriminace leváků, byste mohl pozpátku tlumočit v televizi ve zprávách, jako tam mají toho tlumočníka do znakové řeči pro neslyšící.“

„To je fakt,“ směje se paní knihovnice.

„Ta opera se bude jmenovat Zrcadlová koza,“ povídám.

„Teď nám přišla nabídka od nějakýho divadla na vystoupení, že maj hru Ztracená koza. Aby se vám to nepletlo,“ říká pan V.

„Snad ne,“ povídám. „Ta Zrcadlová koza je v Dolánkách u Turnova, taková oblíbená výletní restaurace u Jizery.“

„Jasně,“ povídá paní L, „kdežto ztracená koza, ta může bejt kdekoliv, že jo, prostě všude.“

Chvíli je ticho, nevím přesně, kde nitka rozhovoru skončila.

„No, koza je dneska luxus,“ povídám, „třeba v dámský kosmetice mají takový luxusní krémy s velkou reklamou, že je to na základě kozího mlíka... le lait de chévre... Ono to francouzsky zní vznešeněji, ale možná to je i nějaká francouzská firma.“

„Kosmetika,“ mává rukou naslouchající muž v takovém polovojenském kabátu s kapucou, který dosud mlčky seděl na židli u dveří, kudy se z téhle kuchyně kulturního domu v Dobrušce vchází do baru, „tahle luxusní kosmetika se dneska dělá snad ze všeho, každej kořen, jak prej je to zázračně léčivý...“

„Z kravinců ještě ne,“ povídám a vzápětí trochu znejistím, možná to není pravda.

„Zrovna jsem to chtěla říct,“ směje se potěšeně paní Lvice, „hovno na obličej si ještě dámy nemažou.“

Neonové zářivky nad hlavou bzučí a ostře osvětlují v kuchyni každý detail. Velký, pečlivě vymytý nerezový dřez, kráječ na chleba a pracovní stůl, na který jsem odložil kytaru. Chtěl jsem při koncertě občas mezi písničkama něco říci, aby to nebyl takový náraz, ten minimalismus, ale nějak to vůbec nešlo přes pysky, kvůli tomu sevřenému pocitu uvnitř, tomu, jak dneska vtrhla předčasně do poloviny října zima ledovými vichrnými jazyky svých předjezdců, jak to bylo něčím strašně přísné.

„Já kozí mlíko nemůžu ani cejtit,“ povídá muž v polovojenském. „Už od dětství. Ale taková kozlečinka, skopový řízečky, to je něco. U babičky si bez toho velikonoce nedokázal nikdo ani představit. To by byla úplně osuda ve vesnici, kdyby nebyly na velikonoce řízky z kůzlete.“

„No jo,“ povídám, „jak vánoce bez kapra. To si taky člověk neumí představit, že jo.“

„Ono se to kůzle musí vykrvácet, aby to nepřešlo do masa a nesmrdělo,“ povídá muž. „Pamatuju doteď jak na to chodil nějakej pan Antl, měl takovou aktovku, zved kůzleti hlavu a šmik, a ono ešté mé, ale už zároveň šlo. Jo a musí se to udělat dřív, než začne žrát zelený. Pak už to maso smrdí.“

Zrcadlový svět leváků se popisuje hrozně těžko, nicméně schopnost pana V. přeříkávat plynule slyšené věty pozpátku by mohla být jedním z klíčů, říkám si. Tlumočník, který přetlumočí slyšenou větu z jednoho jazyka do druhého, musí dobře znát jazyky oba. Abych já mohl tlumočit pozpátku, musel bych se nejprve naučit zpátečninu, češtinu pozpátku. Ale pan V. to dokázal i bez toho. On tu češtinu pozpátku nějak věděl, jako kdyby někdo začal mluvit anglicky a nikdy by se před tím anglicky neučil.

 

Druhý den ráno je na nádraží Dobruška pusto, je už po deváté, školáci a ranní směna už odjeli, jen mezi kolejemi se honí vločky a z tiše pufajícího motoráčku smrdí nafta. Uvnitř sedí nějaký starý pán, o kus dál nějaká babička. Z nádražní budovy vychází strojvůdce, v ruce si nese velkou krabici Ramy. Přemýšlím, zda v ní má něco jiného, a pokud ne, tak proč si nese do motoráčku takhle velkou krabici Ramy. Odkládá si ji do řídící kabinky a vchází do prostoru pro cestující zkontrolovat jízdenky. Motoráček jezdí na otočku jednu zastávku mezi Dobruškou a Opočnem, a tak strojvůdce plní i úlohu průvodčího. Do odjezdu zbývá ještě pět minut, strojvůdce usedá vedle staříka a o něčem s ním vesele chvíli klábosí. Pak se přesune k  babičce, a po několika jeho poznámkách se babička začne chichotat, až zrůžoví. Když pak pan řidič usedne i u mě, je jasné, že je to jeho osobní rituál. Být osobní v neosobním prostředí.

„Tak do Prahy,“ povídá. „Dobrá, dobrá, povoluje se, ale musí to být do večera!“

Zahrozí ukazováčkem, vstává a odchází. Najednou se ale otočí zpátky.

„Nejste vy ten pan Janota?“ ptá se.

„Ano, těší mě,“ povídám.

„Já jsem byl včera na koncertě! A já myslel, že mi tu sedí nějaký bezdomovec a on to zatím Mistr!“

„To je tenká hranice,“ povídám.

„Vidíte, a včera když jsme se snachou, ona vyučuje hudbu a já zpívám v chrámovým sboru, šli tou plískanicí z koncertu, tak jsem si říkal, že zrovna asi sedáte do svýho bavoráku, pouštíte stěrače a posloucháte na tu cestu nocí nějakou pěknou muzičku, třeba Stouny.“

„Jo, takový to širokoúhlý můví, off road,“ povídám.

„A vy zatím jedete vlakem,“ vrtí hlavou strojvůdce. „to jsem si o vás umělcích nemyslel. Ale pojďte se mnou do kabiny, dopovídáme to cestou.“

Je to zvláštní, ale za celý život jsem neseděl v kabině strojvedoucího. Je to ohromující nový pohled na jízdu vlakem, všechno je úplně jinak, než když člověk kouká v kupé z okýnka. Vlak se do krajiny noří jako nůž do másla, a nekonečná úběžnice kolejí ho unáší k obzoru a do zatáček a vlní se pod ním jako tajuplná ještěrka. Mořeplavba na hřbetě ještěrky. Teprve z kabiny strojvůdce člověk vidí, jak nesmírně živě je vlak při jízdě propojen s děním v krajině. Tamhle na přejezdu jeden kluk se ještě snaží přeběhnout, zatímco ten druhý se rozpačitě zastavuje, o kus dál je nutné troubit na bílou dodávku, snad jí ty brzdy fungujou, kleje fýra, ze zahrádky osamělého domku v polích mává na pozdrav nějaký známý. Je to všechno úplně jiné i než to, když člověk stojí v posledním vagóně, který má prosklené dveře a kouká na ubíhající trať dozadu. Nějak tak by to mohlo být i s tím zrcadlovým světem leváků, ale ještě pořád není jasné, kudy do toho.

„Teď už běžte pryč,“ vyhání mě fýra, „aby vás tu někdo neviděl. Já se pak s vámi rozloučím oficiálně.“

Vystupuji na nádraží v Opočně a podávám vzhůru panu strojvůdci do kabiny ruku. „A můžu se prosím zeptat na vaše jméno, s kým jsem měl tu čest?“

„Fríde.“

„Jak prosím?“

„Fríde, německy.“

„Friede?“

„Jo, tak, jako mír. Friede cu mit.“

„Promiňte, já německy neumím.“

„Pokoj s vámi.“

„Mhm. Spánembohem.“

Matně si mi vybavuje ten nápis, který jsem včera v Dobrušce četl na zdi kostela sv. Ducha. Bylo to psané černými velkými písmeny, jakýmsi švabachem, na bílém obdélníku. „Modlete se a bděte“. A níže bylo napsáno: „Neboť nevíte dne ani hodiny“. To všechno by bylo srozumitelné, nebýt toho, že ten bílý obdélník, ve kterém byl nápis, byly sluneční hodiny. A co když v té chvíli nebylo zataženo, co když svítilo slunce a hodiny ukazovaly půl čtvrté odpoledne?